Odvaha Draka – část první

„Jsem vyhnanec. Zostudil jsem svou rodinu a svou královnu. Nechal jsem je padnout, království se rozpadlo a já hledám svou novou cestu. Jmenuju se Hektor. A nyní vyrážím na svém koni jménem Kopyto, pryč z království Arstér. Vzhůru do neznáma.“
Hektor byl váženým rytířem, měl za úkol ochraňovat království. Když došlo na rozhodující bitvu, udělal to, že se vydal zachránit svou rodinu. Když však dorazil ke svému domu, jeho žena a syn byly pryč. Jeho dům v plamenech. Rozhodl se jet zpět do království a zjistit, co se děje. Království padlo, než se stačil vrátit a on neměl jedinou stopu, kde jeho rodina je. Když už to chtěl vzdát, potkal starou bábu. Měla šátek přes hlavu a do obličeje nebylo vidět. Byla lehce zavalitá a její záda byly ohnutá v kříži. Z ničeho nic přišla k Hektorovi a řekla mu.
„Máš teď jiné poslání. Tvá rodina je ztracena, a pokud chceš získat svou čest a odčinit jejich smrt, musíš zajistit vyplnění proroctví. Proroctví říká, že ten kdo ztratí vše, kdo ztratí cestu života. Najde moc přátelství a pomocí draka dosáhne štěstí.“
„Co to říkáš? Nevíš, co mluvíš. Dej mi pokoj.“ Řekl rozhořčeně Hektor.
„Si statný chlap, nejsi ani hlupák tak se vydej na východ a najdeš štěstí.“ S tím se bába otočila, a zmizela v uličce.
Hektor, je opravdu statný chlap. Je mohutný a jeho ruce jsou jak kladiva. Jeho vlasy jsou světle hnědé, stejně jako obočí. Oči má modré, nos lehounce zkřivený a úsměv, který odhalí dokonalé zuby, je neodolatelný.
Hektor se tedy vydává na východ, přesně jak bába řekla. Hektor slýchal o Drakovy, který prý kdysi pustošil východní krajiny. Představoval si ho jako Velikou okřídlenou potvoru, která vás během chvilky spálí na uhel. Draky už po staletí nikdo neviděl a říká se, že už žádný není. Hektora to trošičku uklidnilo, protože si nedovedl představit, že by se měl s Drakem utkat.
Po několika dnech putování údolími a horami se Hektor dostal do malé vesničky, kde se dělo něco velmi zvláštního.
Ve středu vesnice, kde bylo tržiště, velmi hlasitě pokřikoval houf lidí. Uprostřed všech těch lidí seděli dvě děti. Chlapec a dívka, oba se k sobě pevně tiskly a chránili se navzájem před ranami holí. Co se to tu krucinál děje? Pomyslel si Hektor. Přišel blíže k muži, který držel zkaženou zeleninu a chystal se ji házet na ty děti.
„Co se tu děje, co provedli ty děti?“ zeptal se Hektor
„Jsou prokleté a zasluhují si trpět, než zakusí smrtelnou ránu.“ Muž si odfrkl a vší silou, mrštil zeleninou na děti.
Hektora, to vytočilo, prokleté děti, to není možné. „Proč jsou prokleté. Co se stalo?“ Křikl na muže a už byl velmi rozčílený.
„Zavinili smrt rodičů. Zemřeli ve spánku, a v obětí,  bez známky bodnutí či uškrcení. Ty děti jsou démoni a zaslouží smrt!“ Aby muž podtrhl, to co řekl, uplivl si Hektorovi pod nohy. Hektor měl veliké nutkání ty děti zachránit. Tak přešel blíže ke středu tohoto shromáždění. Zhluboka se nadechl a zařval.
„Tyto děti byli odsouzeny ke smrti, za zločin, který udělal někdo jiný. Pronásleduji ho už několik let. V každé vesnici usmrtí jeden pár a pokračuje dál. Potřebuji tyto děti, aby mi ho pomohly konečně dostihnout!“ Aby ukázal, že to myslí vážně, stoupl si před děti a povytáhl z pochvy svůj meč.
„Kdo si!“ Zařval zavalitý muž vepředu vpravo.
„Jsem Hektor, lovec a rytíř.“
„Jak nám dokážeš, že to co říkáš je pravda!“ Ozvala se maličká žena přímo před Hektorem.
„Dokázat to lze jednoduše. Říkáte, že jsou to jejich děti. Ten koho hledám, putuje už několik let a každé město které navštíví, někoho zabije. Jak by to mohly být tyto děti, když vyrůstaly zde s vámi.“
Lidi si začali šuškat a přemýšlely o tom, co Hektor řekl. Hektor mezitím přemýšlel co dál. Snažil se vypadat drsně a věrohodně. Celý příběh si na místě vymyslel, protože taková úmrtí vídal i ve své rodné vesnici a tak to riskl.
„Uděláme si zkoušku, toho zda mluvíte pravdu. Je tu muž, který zabil 12 lidí v jeden den. Pokud ho porazíš, přesvědčíš nás, že jsi to, co říkáš. Pokud ale prohraješ, zemřeš ty i ty děti. Přijímáš?“ řekl nadutě týž zavalitý muž.
„Přijímám, kdy se utkáme?“ řekl okamžitě Hektor
„Hned.“ V tom se zpoza stavení, které vypadalo jako kovárna, vynořili tři muži. Dva muži mezi sebou vedli třetího, který byl v okovech. Muž v okovech, byl ten, s nímž se měl Hektor utkat. Byla to hora svalů. Byl skoro o půl metru vyšší než Hektor a rukou by rozdrtil snad i kámen. Hektor si v tu chvíli pomyslel: Proč to sakra dělám.

Lidé se přeskupili do většího kruhu a děti odtáhly stranou. Udělali tak místo na boj. Hektor se připravil, postavil se na jednu stranu, když si však vytáhl meč, někdo mu ho vytrhl z ruky.

“ Ten nepotřebuješ, musíš ho zabít holýma rukama.“ Zachechtal se tentýž zavalitý chlap, který tohle vše vymyslel.

Boj začal. Oba muži kolem sebe kroužili, a přemýšleli jak zaútočit. Vrah zaútočil první. Vyrazil pravačkou, ale minul. Pak chtěl zaútočit kopnutím kolenem do břicha. Hektor se všemu prozatím vyhnul a snažil se protivníka unavit. Když už uhýbal skoro minutu, podklouzla mu noha a nestihl pořádně uhnout. Vrah mu uštědřil dobře mířenou ránu na hlavu. Bylo to jako rána kladivem. Hektorovi se zatočila hlava a zavrávoral. Čekal, že hned dopadne další rána a tak se rychle zase vzpamatoval. Vrah však neútočil, protože když praštil Hektora, neměl zpevněnou ruku a zlomil si zápěstí. Hektor toho hned využil. Vyrazil vpřed a vší silou kopl hromotluka do hrudníku. Hromotluk jen o krok ustoupil, jinak mu to vůbec neublížilo. Tak se Hektor vrhl znovu vpřed, prošlápl hromotlukovi koleno, tomu se podlomili nohy a zůstal bezbranně klečet. Toho hned Hektor využil a vší silou ho kopl kolenem do obličeje. Vrah padl na zem a už se nezvedl. Lidé začali jásat, užili si pěkný boj a nemusí se už bát těch dětí, protože jsou nevinné.

Hektor přišel k dětem, ukázal jim, ať jdou s ním. Když opustili vesnici, obrátil se k nim a řekl. „Můžete si jít, kam budete chtít, ale sem, už byste  se vracet neměli.

„Můžeme jít s tebou?“ řekl chlapec

„Já nevím kam jedu, hledám draka a mé cesty jsou nevyzpytatelné.“

„Draka? Draka z legendy?“

„Ano co o něm víš?“ zeptal se se zájmem Hektor.

„Musíš jít na východ, cesta ti potrvá asi měsíc a dorazíš ke Skále Divů. Tam draka hledej.“ Chlapec se mírně pousmál.

„Jak se jmenujete?“

„Já jsem Karn a tohle je Cintie.“

„Tak jedeme.“ Řekl Hektor s úsměvem ve tváři a věděl, že dělá správnou věc.